Vždycky jsem věřil, že politika je práce jako každá jiná. A že se tedy jako každé jiné řemeslo dá dělat poctivě. I když tomu mnozí nevěří, je to jedna z nejtěžších profesí na světě, kterou, alespoň podle „hlasu lidu“, umí úplně každý.

U kuchaře, zedníka nebo kadeřníka každý pozná špatně odvedenou práci hned. U politika se dá sklízet a posoudit ovoce jeho práce až po letech. Do té doby si musíte zakusit všechno možné a někdy i nemožné. Kritiku věcnou i zcela nesmyslnou, obdiv i uznání, nenávist i opovržení. Jaký je ale rozdíl mezi tím, když vás chtějí samou láskou sníst, nebo sežrat nenávistí? Margareta Tatcherová prý kdysi řekla, že správný politik má mít popularitu 51%. Každé procento navíc je politický kapitál, který má okamžitě investovat do prosazení nezbytných a nepopulárních opatření, jakých přináší každodenní politika nespočet. Velká pravda a těžká cesta, kterou se ale málokterý politik hodlá vydat. 

Já jsem se touhle cestou vydal v roce 1998, kdy jsem se stal shodou šťastných náhod (nebo pro jiné nešťastných nedopatření) starostou malého příhraničního města Nová Bystřice. Dalších deset let jsem naplno pracoval pro mé město a jeho obyvatele a nedíval jsem se na to, co je nepopulární a co mi naopak přinese politické body – šlo mi o věci, o řešení problémů, o poctivou práci. Snažil jsem se obklopit lidmi, kteří byli připraveni mi pomáhat, lidmi schopnými, vzdělanými a pracovitými. Věděl jsem totiž, že mnozí politici se v obavě o svou kariéru obklopují naprostými nulami - ty sice připomínají záchranné kruhy, ale nakonec vás od utonutí nezachrání. 

Má cesta pokračuje. Díky mnoha lidem kolem mě - spolupracovníků, politických přátel i voličů - „sedím v křesle“ hejtmana Jihočeského kraje. Řeším regionální problémy, ať už je to dálnice D3 do Českých Budějovic, kůrovce na Šumavě, potenciál cestovního ruchu na Lipně nebo koncepce jihočeského zdravotnictví. Stojím v čele druhého největšího kraje v ČR a připadám si jako řidič na motorce. Sedíte vpředu, přidáváte plyn a máte plný obličej much. Máte je i mezi zuby. A ty, co sedí za vámi na tandemu, ty trefí sem tam muška nebo chroust. Ale nejvíc to vždycky schytáte vy, co sedíte za těmi řídítky.

Řeč je samozřejmě o médiích a novinářích, kteří mě provázejí na mé cestě. Vím, jaká je jejich moc a že se s nimi nedá bojovat. Žijeme v době, kdy z bezejmenného dokáží média během dne udělat hvězdu; žijeme v době, kdy už dávno neplatí, že tisk je až sedmá velmoc. To takhle jednou vyzval nosorožec antilopu k závodu v běhu na 1000m. Antilopa doběhla do cíle první, dlouho, dlouho po ní udýchaný nosorožec. Druhý den ale četla překvapená zvířátka v novinách tuto zprávu: „Velký závod století skončil předpokládaným vítězstvím. Nosorožec obhájil čestné druhé místo, zatímco antilopa skončila až jako předposlední.“ Vždycky, když bych chtěl začít podceňovat sílu tisku, vzpomenu si na tuhle bajku a hledám cesty, jak vše srozumitelně vysvětlit a jak se dobrat žádoucímu výsledku.

Nevím, kolik mil je ještě přede mnou a jak dlouho budu kráčet po té mé cestě. Nevím, kolik křižovatek mě čeká a zda vždycky zvolím správnou cestu. Nevím ani, kolik lidí na ní potkám a jak důležitá to budou setkání. Nevím, kolikrát padnu únavou a jestli pak ještě dokážu vstát. Jedno vím ale jistě – ta moje cesta, ať už povede do kopce nebo dolů, ať bude klikatá, zaprášená, blátivá nebo plná ostrých kamenů bude vždycky otevřená těm, kteří po ní budou chtít jít se mnou. Těm, kteří pomohou, i těm, kteří budou potřebovat pomoc. 

Všem nám šťastnou cestu!

 Jiří Zimola, hejtman Jihočeského kraje